Proč máme někdy pocit, že se na nás někdo dívá? Věda vysvětluje zvláštní fenomén

Zná to téměř každý. Sedíte ve vlaku, stojíte ve frontě nebo jdete po ulici a najednou bez zjevného důvodu získáte nepříjemný pocit, že vás někdo sleduje. Otočíte hlavu a skutečně zahlédnete člověka, který se dívá vaším směrem. Ještě podivnější je, když se podobný pocit objeví doma, ve tmě nebo na místě, kde byste nikoho nečekali.

Pocit, že se na nás někdo dívá, pravděpodobně nevzniká díky „šestému smyslu“. Lidský mozek je mimořádně citlivý na tváře, oči, pohyb a možné sociální hrozby a dokáže zpracovat i signály, kterých si vědomě nevšimneme. Navíc si mnohem lépe pamatujeme případy, kdy jsme se otočili a někoho skutečně přistihli při pohledu, než množství planých poplachů.

Pocit „někdo se na mě dívá“ má dokonce vlastní historii

Myšlenka, že člověk dokáže cítit cizí pohled, aniž by druhou osobu viděl, není novým internetovým fenoménem. Psycholog Edward Bradford Titchener se jí zabýval už na konci 19. století.

V roce 1898 publikoval v časopise Science krátkou práci nazvanou The „Feeling of Being Stared At“. K tématu ho přivedli studenti, kteří tvrdili, že dokážou vycítit, když jim někdo hledí na záda nebo na zátylek. Titchener tuto představu experimentálně zkoumal, jeho pokusy však nepřinesly přesvědčivý důkaz, že by člověk dokázal pohled zachytit nějakým neznámým smyslem.

Pro údajnou schopnost vnímat pohled bez pomoci známých smyslů se později začal používat výraz scopaesthesia, případně „psychic staring effect“. Dodnes se objevuje v parapsychologii, existence spolehlivého mimosmyslového mechanismu, který by člověku umožňoval cítit oči někoho za svými zády, však nebyla potvrzena obecně přijímaným vědeckým vysvětlením.

Mnohem zajímavější je to, co se v mozku odehrává bez jakékoli paranormální schopnosti.

Lidský mozek věnuje očím mimořádnou pozornost

Oči druhého člověka jsou pro nás zdrojem obrovského množství informací. Z pohledu dokážeme odhadnout, kam člověk směřuje svou pozornost, co ho zaujalo a často také to, co pravděpodobně udělá v následujících sekundách.

Nemusíme o tom přitom vědomě přemýšlet.

Výzkum sociálního vidění ukazuje, že lidé dokážou za vhodných podmínek poměrně přesně určit směr pohledu jiných osob. Pohled člověka zároveň dokáže automaticky přesunout naši vlastní pozornost k místu, na které se dívá. Oči tedy náš mozek nezpracovává jako obyčejnou součást obličeje, ale jako důležitý sociální signál.

Přímý pohled je pro mozek něčím výjimečným

Rozdíl mezi člověkem, který se dívá vedle vás, a člověkem, který se dívá přímo na vás, může spočívat jen v nepatrné změně polohy očí. Psychologický rozdíl však může být obrovský.

Přímý oční kontakt ovlivňuje pozornost, paměť, emocionální reakce i fyziologické vzrušení organismu. Pro mozek totiž znamená něco velmi konkrétního: druhá osoba se nezabývá pouze okolím. Její pozornost je potenciálně zaměřena na mě.

Přehled vědeckých studií o očním kontaktu popisuje celý soubor takových účinků přímého pohledu na pozornost, poznávání a emocionální reakce člověka.

To může vysvětlovat, proč krátký pohled cizího člověka někdy vnímáme tak intenzivně, i když trvá pouhý okamžik.

Jak můžeme někoho „cítit“, když se na něj vůbec nedíváme?

Tady se dostáváme k nejzajímavější části celého fenoménu. Člověk může mít upřímný pocit, že vůbec nic neviděl ani neslyšel. To však ještě neznamená, že mozek žádnou informaci nedostal.

Velká část zpracování smyslových údajů probíhá, aniž by se výsledek dostal do vědomého prožívání.

Periferní vidění zachytí více, než si uvědomujeme

Nemusíme mít člověka přímo před sebou, abychom zaznamenali jeho přítomnost. Na okraji zorného pole můžeme zachytit pohyb hlavy, kontrast obličeje, siluetu, změnu světla nebo otočení těla.

Následně se může stát něco zvláštního: mozek vyhodnotí informaci jako důležitou a přiměje nás otočit se, ale původní podnět si neuvědomíme.

Subjektivně pak výsledek vypadá přibližně takto:

„Zničehonic jsem cítil, že se na mě někdo dívá.“

Ve skutečnosti však mohlo jít o velmi slabou vizuální informaci, kterou mozek zachytil dříve, než jsme ji dokázali vědomě pojmenovat.

Pomáhá také sluch

Podobný efekt může vzniknout i na základě zvuku. Zašustění oblečení, kroky, pohyb židle, změna směru hlasu či náhlé ticho v okolí mohou prozradit přítomnost člověka.

Jednotlivý zvuk může být natolik nenápadný, že si později ani neuvědomíme, že jsme ho slyšeli. Mozek však informaci spojí s dalšími náznaky a výsledkem může být pocit zvýšené pozornosti nebo potřeba podívat se za sebe.

Proč se ale často otočíme přesně ve chvíli, kdy se někdo dívá?

Právě proto je tento fenomén tak přesvědčivý.

Představte si, že během týdne desetkrát získáte neurčitý pocit, že vás někdo sleduje. Devětkrát se otočíte a nic zajímavého neuvidíte. Na takové situace rychle zapomenete.

Podesáté se otočíte a ve stejné sekundě se setkáte s pohledem člověka stojícího za vámi.

Tento okamžik je výrazný, zvláštní a emocionálně zajímavý. Proto si ho zapamatujete.

O několik dní později vám v paměti může zůstat především úspěšný zásah: „Věděl jsem, že se na mě někdo dívá.“

Devět neúspěšných pokusů už v této vzpomínce prakticky nehraje žádnou roli.

Člověk se na vás mohl podívat až poté, co jste se pohnuli

Existuje ještě jednodušší trik, který zmiňoval už Titchener.

Představte si člověka stojícího za vámi. Nemusí vás sledovat. Stačí, že vás má ve svém zorném poli. Vy z nějakého důvodu začnete otáčet hlavu.

Pohyb přirozeně přitahuje pozornost, a tak se na vás druhý člověk podívá.

Když otočení dokončíte, jeho oči už míří vaším směrem.

Z vašeho pohledu je výsledek jasný: měli jste pocit, že vás někdo sleduje, otočili jste se a přistihli jste ho.

Nemáte však jak zjistit, zda se na vás díval už pět sekund předtím, nebo se podíval až v reakci na váš pohyb.

Mozek raději vyhlásí falešný poplach, než aby přehlédl hrozbu

Z evolučního hlediska může být pro organismus výhodnější reagovat i na nejisté náznaky možného nebezpečí.

Pokud v křoví praskne větev a člověk předpokládá, že tam něco je, i když tam nic není, následky jsou malé. Pokud však možné nebezpečí ignoruje v situaci, kdy tam skutečně je, následky mohou být mnohem horší.

Podobný princip funguje také při moderním vnímání hrozeb.

Experimentální výzkum ukazuje, že očekávání nebezpečí může ovlivnit naše percepční rozhodování. Zvýšená ostražitost sice může urychlit zachycení skutečné hrozby, zároveň však podporuje i nesprávné vyhodnocování neutrálních podnětů jako nebezpečných.

Pro mozek proto nemusí být ideální strategií čekat na absolutní jistotu.

Stačí stín, pohyb na okraji zorného pole, vzdálený zvuk nebo pocit, že se někdo nachází poblíž. Pozornost se zvýší a vznikne potřeba situaci zkontrolovat.

Proto je tento pocit silnější ve tmě

V tmavé místnosti, na prázdné ulici nebo v lese máme k dispozici méně přesných vizuálních informací. To paradoxně nemusí znamenat, že mozek zůstane klidnější.

Právě naopak. Nejasné podněty umožňují více možných výkladů.

Kabát pověšený na dveřích může na okamžik připomínat člověka. Pohyb větve může působit jako pohyb postavy. Odraz v okně může připomínat tvář. Mozek musí pracovat s neúplnými údaji a snaží se rozhodnout, který výklad je nejbezpečnější.

Pokud jsme navíc vystrašení, unavení nebo už předem očekáváme nebezpečí, práh pro vyhlášení poplachu může být nižší.

To je také jeden z důvodů, proč se po zhlédnutí hororu může obyčejná cesta tmavou chodbou náhle zdát podstatně méně příjemná než před filmem.

Proč někdy cítíme pohled přímo na zátylku?

Lidé často nepopisují jen abstraktní myšlenku „někdo je za mnou“. Zmiňují fyzický pocit na zátylku, mravenčení, napětí nebo zvláštní citlivost kůže.

Také těmito jevy se zabýval Titchener.

Upozornil, že samotné zaměření pozornosti na určitou část těla může zvýraznit tělesné pocity, které za normálních okolností ignorujeme. Začnete-li například intenzivně sledovat pocit ve svém chodidle, pravděpodobně si po chvíli všimnete tlaku, tepla, jemného svědění nebo pulzování, které tam bylo už předtím.

Při myšlence „někdo se mi dívá na zátylek“ se pozornost přesune právě na tuto oblast. Běžné tělesné signály pak mohou získat mnohem větší intenzitu a stát se dalším „důkazem“, že náš původní pocit byl správný.

Oční kontakt dokáže měnit i naše chování

Pocit, že nás někdo sleduje, není zajímavý jen proto, že je nepříjemný. Vědomí, že nás někdo pozoruje, dokáže změnit způsob, jakým se chováme.

Lidé se ve společnosti přirozeně kontrolují. Jinak se chováme sami doma a jinak před skupinou lidí. Už samotná možnost, že naše chování někdo hodnotí, může zvýšit sebeuvědomování.

Proto může být přímý pohled psychologicky tak silný. Není to jen obraz dvou očí. Nese informaci, že jsme se stali objektem pozornosti jiného člověka.

A právě tomuto typu informací věnuje lidský mozek mimořádnou pozornost.

Dokážeme tedy vycítit pohled člověka stojícího za zdí?

Pokud odstraníme vizuální, zvukové a další smyslové informace, je situace zcela jiná než při běžném pocitu sledování na ulici.

Myšlenka, že samotný pohled vysílá k druhé osobě nějaký dosud neznámý signál, byla předmětem různých experimentů a parapsychologických hypotéz. Výsledky neposkytují dostatečný základ k tomu, aby bylo možné takovou schopnost považovat za potvrzený lidský smysl.

Pro většinu každodenních zkušeností přitom existuje podstatně jednodušší vysvětlení: naše smysly poskytují mozku více údajů, než si vědomě uvědomujeme, mozek je mimořádně citlivý na sociální signály a paměť upřednostňuje nápadné úspěchy před množstvím nevýrazných omylů.

To neznamená, že samotný zážitek je smyšlený. Pocit může být zcela reálný. Otázkou je pouze jeho příčina.

Jednoduchý experiment si můžete vyzkoušet sami

Existuje jednoduchý způsob, jak si uvědomit, jak snadno se může subjektivní pocit lišit od skutečné úspěšnosti.

Potřebujete druhého člověka a dostatečný počet pokusů. Sedněte si k němu zády tak, abyste ho neviděli a aby vám zvukem neprozrazoval své chování. V každém kole se musí náhodně rozhodnout podle předem připraveného seznamu, zda se na vás bude dívat, nebo ne.

Vy pokaždé zapište pouze jednu z možností: „dívá se“ nebo „nedívá se“.

Důležité je experiment neukončit po třech či čtyřech zvláštních zásazích. Právě malé množství pokusů může vytvořit mimořádně přesvědčivý dojem. Teprve větší počet opakování ukáže, zda je člověk skutečně úspěšnější, než by odpovídalo náhodě.

Ještě zajímavější je zapisovat výsledek okamžitě. Pokud se totiž spoléháme pouze na paměť, neobvyklé shody mají tendenci zcela zastínit případy, kdy jsme se zmýlili.

Kdy může být pocit sledování nezvykle silný?

Občasný pocit, že se na nás někdo dívá, je sám o sobě zcela běžnou zkušeností. Jeho intenzita se však může měnit podle prostředí i momentálního psychického rozpoložení.

Silnější může být například v situaci, kdy:

• jsme v neznámém nebo tmavém prostředí,
• očekáváme nebezpečí,
• jsme ve stresu,
• jsme velmi unavení,
• nacházíme se mezi množstvím cizích lidí,
• jsme před chvílí zažili něco nepříjemného,
• nás někdo skutečně opakovaně pozoruje.

Samotná zvýšená ostražitost není automaticky problémem. Pokud však člověk dlouhodobě a velmi intenzivně nabývá přesvědčení, že je sledován, navzdory opakovaným důkazům o opaku, případně mu tento pocit výrazně komplikuje každodenní život, už nejde jen o zajímavý efekt vnímání a je rozumné řešit jeho příčinu individuálně s odborníkem.

Proč jsou oči tak důležité?

Stačí si představit rozhovor s člověkem, který se během celé komunikace dívá do země. Přestože slyšíme naprosto stejná slova, interakce působí úplně jinak.

Oči nám umožňují průběžně odhadovat pozornost druhého člověka. Prozrazují, zda se dívá na nás, na předmět vedle nás, nebo na potenciální hrozbu za našimi zády.

Schopnost rychle reagovat na směr cizího pohledu proto dává smysl i bez jakéhokoli tajemného mechanismu. Pokud se všichni lidé kolem vás najednou podívají jedním směrem, pravděpodobně se tam podíváte také.

A když se něčí pohled náhle zastaví přímo na vás, mozek má dobrý důvod zpozornět.

Video: Proč máme pocit, že nás někdo sleduje

Krátké vysvětlení fenoménu ukazuje, jak může mozek využívat nenápadné signály a proč může být výsledný pocit tak přesvědčivý.

Je pocit cizího pohledu šestým smyslem?

Podle dostupných poznatků nemusíme k vysvětlení běžného pocitu sledování předpokládat existenci dalšího lidského smyslu. Máme už velmi výkonný zrak, sluch, periferní vidění, systém pozornosti a mozek specializovaný na rozpoznávání společensky významných podnětů.

Nejzajímavější na celém fenoménu tedy možná není to, že by člověk dokázal cítit neviditelný pohled.

Fascinující je spíše to, že mozek dokáže zachytit drobný detail, kterého si vědomě vůbec nevšimneme, spojit ho s předchozími zkušenostmi, vyhodnotit možné nebezpečí a přimět nás otočit hlavu. Když pak na druhé straně skutečně najdeme pár očí namířených naším směrem, celý proces působí téměř nadpřirozeně.

Ve skutečnosti může jít o ukázku toho, jak velkou část světa náš mozek zpracovává ještě předtím, než si vůbec uvědomíme, že jsme něco zaznamenali.

Zdroje

1. Edward B. Titchener – The „Feeling of Being Stared At“, Science, 1898
   https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/17738326/
2. Hessels a kol. – How does gaze to faces support face-to-face interaction? A review and perspective
   https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7547045/
3. Hietanen – Affective Eye Contact: An Integrative Review
   https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6121038/
4. Ozturk a kol. – Knowledge of Threat Biases Perceptual Decision Making in Anxiety
   https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10829620/