Když se v hornatých mlhavých údolích Východní vysočiny Papuy-Nové Guineje začaly v polovině 20. století objevovat ženy a děti, které se potácely, propukaly v neovladatelný smích a během několika měsíců umíraly, svět o tom ještě neměl tušení. Místní Foreové si tragédii vysvětlovali zlomyslnými duchy a teprve postupné pronikání výzkumníků odhalilo nečekanou příčinu – pohřební rituál tzv. láskyplného endokanibalismu.
První kontakt a tajemství deštného pralesa
Husté pralesy centrálního pohoří oddělovaly Forey od zbytku planety natolik účinně, že na mapách kolonistů region až do 30. let figuroval jen jako prázdná zelená skvrna. Australští zlatokopové a následně patrolující správní důstojníci narazili na vesnice, kde se zpívaly pohřební písně, ale chyběly hřbitovy. Teprve důkladnější pozorování ukázalo, že mrtví příbuzní nekončí v zemi, ale během několikahodinového rituálu agowak na velkém ohništi. Maso se dělilo podle přísného příbuzenského kódexu: mozeček patřil matce, páteř dětem, vnitřnosti širším příbuzným.
Epidemie smíchu, která decimovala vesnice
Od konce 40. let nabírala „smrt smíchem“ na síle. Nejprve se projevovala nevinnou třesavou chůzí a pocitem nejistoty, později ztrátou rovnováhy, křečovitými záchvaty veselosti a nakonec úplným ochrnutím. Mozečkový třes, ataxie a emoční výbuchy byly natolik typické, že ji léčitelé odlišovali od všech ostatních nemocí a nazývali kuru – „třesení strachem“. Ročně umírala dvě procenta populace; v některých rodinách šest z deseti členů.
Slepé uličky a první stopy vědců
Počáteční expedice vedené koloniálními důstojníky známými jako kiap sbíraly jen demografické údaje. Americký pediatr D. Carleton Gajdusek a antropoložka Shirley Lindenbaumová zaznamenávali, kdo se účastnil pohřebních hostin. Vzorec šíření odpovídal stravovacím zvyklostem, nikoli příbuzenským liniím – klíčový náznak infekční povahy. Gajdusek v roce 1965 vstříkl homogenát z mozků postižených lidí do mozků šimpanzů; zvířata po dvaceti měsících vykazovala totožné neurologické příznaky a po 23 měsících uhynula. Za objev přenosnosti tzv. pomalých virů získal v roce 1976 Nobelovu cenu. (pmc.ncbi.nlm.nih.gov)
Zrod pojmu prion a dobývání Nobelova výboru
Viry ani bakterie se nenašly. Stanley Prusiner z Kalifornské univerzity ukázal, že viníkem je čistě proteinová částice – prion – která dokáže „přeprogramovat“ normální kopie proteinu a vytváří v mozku houbovité dutiny. Objasnil tím nejen kuru, ale i další spongiformní encefalopatie; v roce 1997 získal Nobelovu cenu a přepsal učebnice mikrobiologie. (nobelprize.org, nobelprize.org)
Evoluční adaptace: útěk před vlastním rituálem
Dlouholetá epidemie zanechala na Forech fascinující genetický otisk. Analýza populace v roce 2009 odhalila, že mnozí přeživší nesou mutaci G127V v genu PRNP, která téměř znemožňuje přeměnu normálního prionového proteinu na patogenní formu. Frekvence ochranné alely vzrostla z nuly na téměř deset procent za méně než deset generací – učebnicový příklad přirozeného výběru u člověka. (pmc.ncbi.nlm.nih.gov, nejm.org)
Sourozenci kuru: Creutzfeldt-Jakobova nemoc a „nemoc šílených krav“
Priony se později proslavily v Evropě během epidemie bovinní spongiformní encefalopatie (BSE) v 90. letech, která vedla k razantním preventivním opatřením a změnám v krmivářství. U člověka vyvolává příbuzné onemocnění variantní Creutzfeldt-Jakobovu nemoc (vCJD). Společným jmenovatelem je lavinovité hromadění chybných prionů a smrt do dvanácti měsíců od prvních příznaků. (cdc.gov)
Poslední oběti a tiché doznívání
Po koloniálním zákazu rituálu v roce 1963 a vnitřním pochopení rizik počet nových případů prudce klesl. Inkubační doba však může přesáhnout i třicet let, proto poslední pacientku zaznamenali až v roce 2009. O tři roky později byla nákaza oficiálně eliminována, nicméně zdravotnické školy případ kuru dodnes uvádějí jako důkaz, že někdy je jediným účinným lékem kulturní revoluce. (ncbi.nlm.nih.gov)
Lekce pro dnešek
Příběh kuru připomíná, že kulturní zvyky – ať jsou jakkoli smysluplné – mohou spustit biologickou katastrofu. Foreové nahradili kanibalismus symbolickým dělením banánových listů; vzpomínky na „období smíchu“ však zůstávají mementem, které staří vyprávějí dětem při každém krvavě rudém západu slunce. Epidemiologové zároveň varují, že podobné propojení rituálu a infekce existuje i u pohřbů během epidemií eboly.
Antropologický dosah a etické otázky
Ne všichni badatelé se na intervenci dívají stejně. Jedni tvrdí, že zásah zachránil tisíce životů; druzí upozorňují na nevratnou ztrátu spirituálních praktik. Debata o hranicích mezi veřejným zdravím a kulturními právy pokračuje dodnes u každého onemocnění, které se šíří prostřednictvím pohřebních rituálů.
Video o Kuru (v angličtině)
Zdroje
– Centers for Disease Control and Prevention: Prion Diseases (cdc.gov)
– Nature/NEJM: G127V – ochranná varianta proteinu PrP (pmc.ncbi.nlm.nih.gov, nejm.org)
– NobelPrize.org: Nobelova cena Stanleyho Prusinera (nobelprize.org, nobelprize.org)
– StatPearls/NCBI Bookshelf: klinika a epidemiologie kuru (ncbi.nlm.nih.gov)
– PMC: Historické přenosy kuru na šimpanzech (pmc.ncbi.nlm.nih.gov)
– Nature Scientific Reports: strukturální analýza varianty V127 (nature.com)
Robert
Zajímám se o technologie a historii, zejména o kriminální příběhy. Tři roky jsem vedl faktografický portál o moderních dějinách a rok jsem spoluvytvářel blogovou platformu, kde jsem publikoval desítky analytických článků. Offpitch jsem založil proto, aby kvalitní obsah nebyl ukrytý za paywallem.
