Jaká je paměť chobotnic?

Chobotnice na první pohled působí jako „jen“ zvláštní mořští tvorové s osmi končetinami, ale ve skutečnosti patří mezi nejinteligentnější živočichy na Zemi. Mají složitý nervový systém, učí se z vlastních zkušeností, řeší problémy a podle mnoha pozorování si velmi dobře pamatují i to, kdo se k nim choval hezky a kdo jim ublížil. V posledních letech se objevily i studie, které ukazují, že chobotnice dokážou cíleně házet předměty po jiných chobotnicích – což vypadá až podezřele jako „pasivně agresivní“ chování.

V tomto článku se podíváme na to, jaká je paměť chobotnic podle výzkumů, zda má smysl mluvit o tom, že si „pamatují křivdy“, proč házejí lastury a písek na to, co jim překáží, a zda existují i jiná zvířata s podobnou kombinací dobré paměti a schopnosti „urazit se“.

Jak funguje mozek a paměť chobotnice

Chobotnice nemá mozek jen jako jednu kouli nervové tkáně v hlavě, jako je to u člověka. Velká část neuronů je rozmístěná v chapadlech, která mají svůj vlastní „minimozek“. Celkově má chobotnice stovky milionů neuronů – víc než mnozí malí savci – a její nervový systém je uspořádaný jinak, ale z hlediska komplexity s nimi může soupeřit.

V odborných článcích o kognici hlavonožců se popisuje, že chobotnice mají minimálně dva hlavní systémy učení a paměti: vizuální systém (to, co vidí) a chemotaktilní systém (to, co „ochutnají“ přísavkami na chapadlech). Tyto systémy jsou propojené s oblastí mozku zvanou vertikální lalok, která hraje klíčovou roli při vytváření dlouhodobé paměti.

Výzkumy ukazují, že chobotnice mají podobně jako savci oddělenou krátkodobou a dlouhodobou paměť. Krátkodobá paměť jim pomáhá řešit aktuální úkoly, zatímco dlouhodobá paměť se vytváří po opakovaném učení a je uložená právě ve vertikálním laloku. To znamená, že chobotnice si dokáže dlouhodobě zapamatovat například to, který předmět znamená potravu, které místo je nebezpečné nebo s kým se nevyplatí „začínat“.

Co všechno si chobotnice dokážou zapamatovat

Laboratorní experimenty s druhem Octopus vulgaris ukázaly, že chobotnice se učí rozlišovat mezi různými tvary, vzory a předměty, přičemž si tyto rozdíly pamatují dlouhodobě. V klasických pokusech dostanou chobotnice dva vizuální podněty – například kruh a čtverec – a jen po dotyku jednoho z nich dostanou potravu. Po opakování úloh se naučí spolehlivě „vybírat správně“ a tuto dovednost si dokážou udržet i po delší přestávce.

Kromě jednoduchého rozlišování tvarů zvládají chobotnice i složitější úkoly, jako je řešení bludišť či otevírání šroubovacích sklenic. V praxi to znamená, že si pamatují nejen konkrétní tvar nebo pach, ale i postup – sérii kroků, které je dovedou k potravě nebo úkrytu. Takové schopnosti naznačují, že jejich paměť není jen krátkodobá a mechanická, ale má i prvky prostorové orientace a plánování.

Pokud chobotnice jednou zjistí, že určitý předmět je nepříjemný – například síť, do které ji chytili, nebo nástroj, kterým ji chytil ošetřovatel – v dalších dnech na něj často reaguje defenzivně, schová se, změní barvu nebo se pokusí utéct, i když podnět už není přímo bolestivý. To je typický znak toho, že vzpomínka v mozku zůstala uložená a ovlivňuje její chování.

Pamatují si chobotnice křivdy a lidi?

Příběhy akvaristů z různých oceanárií popisují chobotnice, které si zjevně pamatovaly konkrétní lidi. K jednomu ošetřovateli připluly zvědavě a nechaly se krmit z ruky, zatímco u jiného člověka se krčily v rohu nádrže nebo po něm vystříkly vodu. I když jde o anekdotická pozorování, zapadají do toho, co víme z experimentů – chobotnice dokážou spojovat vizuální informace (tvář, postava, oblečení) s příjemnou nebo nepříjemnou zkušeností a tuto asociaci si zapamatovat.

Výzkumníci upozorňují, že mluvit o „křivdách“ je trochu antropomorfismus – tedy promítání lidských emocí do zvířat. Z biologického hlediska jde spíš o asociativní paměť: chobotnice si zapamatuje, že konkrétní člověk znamená stres, bolest nebo manipulaci, a příště se mu snaží vyhnout nebo ho zastrašit. Z našeho lidského pohledu to vypadá jako uraženost nebo pomsta, ale v jádru jde o adaptivní chování, které má zvýšit šanci na přežití.

Když tato pozorování spojíme s tím, že chobotnice mají sofistikovaný systém učení a dlouhodobé paměti, je celkem rozumné říct, že si „pamatují křivdy“ – alespoň v tom smyslu, že se dokážou dlouhodobě vyhýbat tomu, kdo jim ublížil, a reagovat na něj jinak než na neutrální osobu.

Proč chobotnice házejí lastury, písek a předměty

V posledních letech zaujala vědce studie, která detailně zdokumentovala chování volně žijících chobotnic druhu Octopus tetricus u australského pobřeží. Vědci s využitím podvodních kamer pozorovali, že chobotnice často pomocí proudu vody z nálevky „vystřelí“ lastury, kousky řas a písek z prostoru mezi chapadly před sebe. Toto chování nazvali „házění trosek“.

Zajímavé je, že ne všechny hody jsou stejné. Někdy chobotnice házejí materiál při čištění úkrytu nebo během krmení – to může být jednoduše vedlejší produkt jejich činnosti. V jiných případech však házejí lastury nebo písek směrem k jiným chobotnicím, často během konfliktů nebo když se nechtěný nápadník snaží přiblížit k samici. Ve studii se ukázalo, že určité jedince – zejména samice – zasahovaly „cíl“ častěji a v některých situacích to vypadalo, jako by se opravdu snažily někoho trefit či odehnat.

Některé hody tedy mohou být jen náhodné, ale část z nich vypadá jako cílené chování. Otázka, zda jde o „pomstu“ nebo „hněv“, je otevřená a vědci jsou opatrní. Víme však, že chobotnice dokážou rozpoznat nepříjemnou situaci, zapamatovat si ji a při další podobné příležitosti zvolit aktivní obranný mechanismus – a házení materiálu může být jedním z nich. Přeloženo do lidské řeči by se dalo říct, že když je někdo dlouho otravuje, umí po něm doslova „hodit lasturu“.

Hází chobotnice věci i na lidi?

Při přímém kontaktu s lidmi je u chobotnic častějším chováním vystříknutí vody, útěk, změna barvy nebo pokus člověka ohmatat přísavkami – což může být zvědavost i testování, zda nejde o hrozbu. Akvaristé však popisují situace, kdy chobotnice „vyplivla“ nebo vystřelila předmět směrem k člověku, který ji dráždil, případně házela kamínky směrem ke sklu nádrže, když se k ní přiblížil konkrétní návštěvník.

Formální experimenty na „házení věcí po lidech“ zatím téměř neexistují, takže zde pracujeme spíš s pozorováními a zkušenostmi chovatelů. Když je spojíme s pracemi, které popisují házení trosek po jiných chobotnicích ve volné přírodě, dávají tyto příběhy smysl: chobotnice může vnímat člověka jako rušivý nebo ohrožující podnět a využije stejný repertoár chování, jaký používá při konfliktech se svým druhem.

Video: chobotnice řeší bludiště a ukazuje svou paměť

Pokud si chcete chování chobotnic při učení a řešení úloh vizuálně představit, vyplatí se podívat na krátké video, kde akvaristka popisuje projekt bludiště pro chobotnici a ukazuje, jak si zvíře dokáže zapamatovat cestu k odměnám.

Takové projekty sice nejsou klasické laboratorní experimenty, ale dobře ilustrují, jak rychle se chobotnice dokážou učit a jak pevně si umějí uchovat nové zkušenosti.

Mají chobotnice „emocionální“ paměť?

V diskusi o tom, zda si chobotnice „pamatuje křivdu“, je důležité odlišit dva pojmy: emocionální prožívání a paměť. Výzkumy na hlavonožcích ukázaly, že jejich nervový systém je natolik komplexní, aby dokázali vnímat bolest a stres, což v některých zemích vedlo k tomu, že zákony chrání chobotnice při experimentálním výzkumu podobně jako obratlovce.

Paměť je tu však samostatná vrstva – zvíře si neukládá jen „bylo to nepříjemné“, ale i „kde, kdy a co to způsobilo“. Když se budoucí podnět na tuto vzpomínku „napojí“, spustí se obranná reakce. Nám lidem to připomíná pocit křivdy, protože i my reagujeme citlivěji na ty, kteří nám ublížili. Není jisté, do jaké míry chobotnice prožívá něco podobného jako lidský hněv či zášť, ale z hlediska chování se tak rozhodně chová – vyhýbá se viníkovi a v případě potřeby útočí.

Má nějaké zvíře podobnou paměť jako chobotnice?

Když se podíváme mimo moře, najdeme více zvířat, která mají kombinaci výborné paměti a schopnosti „pamatovat si křivdy“ ve smyslu rozlišování mezi přátelskými a nepřátelskými jedinci.

Mezi nejznámější patří havrani a vrány (společně označovaní jako krkavcovití ptáci). Experimenty ukázaly, že dokážou rozpoznávat lidské tváře a pamatovat si je dlouhé roky, přičemž na „nepřátele“ reagují poplašným křikem a mohou na ně i útočit. Zajímavé je, že tyto informace si mezi sebou také předávají – mladí ptáci se naučí, koho se bát, jen tím, že sledují reakce starších jedinců.

Ještě bližší příbuzný chobotnic, který má výjimečnou paměť, je však sépie (cuttlefish). Nedávný výzkum ukázal, že sépie dokážou až do vysokého věku uchovat tzv. epizodickou paměť, tedy paměť typu „co–kde–kdy“. V experimentech si pamatovaly, jaký druh potravy dostaly na kterém místě a v jakém čase, a podle toho plánovaly, kam se vyplatí jít na další krmení. Na rozdíl od lidí se jim takový typ paměti se stárnutím nezhoršoval.

U velkých suchozemských zvířat se často zmiňují sloni, kteří si dlouhodobě pamatují místa s vodou, tváře jiných slonů i lidí a dokážou reagovat agresivně na pach nebo zvuk spojený s pytláky, zatímco na turisty nereagují stejně. I u nich tedy vidíme kombinaci bohaté paměti, sociálního učení a selektivního chování podle toho, kdo jim v minulosti ublížil.

Rozdíl je v tom, že sloni a krkavcovití ptáci jsou obratlovci s mozkem stavbou podobnějším člověku, zatímco chobotnice a sépie jsou měkkýši. To, že evoluce vedla ve dvou tak odlišných větvích k podobně komplexní paměti, je samo o sobě fascinující.

Je spravedlivé mluvit o „uražených“ chobotnicích?

Z hlediska vědy bychom měli být opatrní s přiřazováním čistě lidských emocí zvířatům. Chobotnice určitě nepřemýšlí slovy typu: „Tomu potápěči to jednou vrátím.“ Přesto však víme, že má pokročilou paměť, dokáže vytvářet asociace s konkrétními lidmi a situacemi a tyto vzpomínky využívá při budoucím chování.

Z praktického hlediska to znamená, že pokud se k chobotnici chováme prudce nebo agresivně, pravděpodobně si to bude pamatovat a příště zareaguje defenzivněji – útěkem, zbarvením, útočným postojem nebo i hozením předmětu či proudem vody. Pokud se k ní chováme klidně a s respektem, může být zvědavá, připlavat blíž a zkoumat nás přísavkami.

Možná je tedy fér říct to jednoduše: chobotnice si velmi dobře pamatují, kdo jim co udělal. Zda to nazveme „křivdou“ nebo „učením z nepříjemných zkušeností“, je spíš otázka slovníku. Podstatné je, že tito tvorové nejsou jen „mořské potvory“, ale přemýšlející a cítící živočichové, kteří si zaslouží určitou míru respektu.

Zdroje

1. ZARRELLA, I. et al. Learning and memory in Octopus vulgaris. Current Opinion in Behavioral Sciences, 2015. Dostupné na: https://loewenstein.huji.ac.il/sites/default/files/yonatanloewenstein/files/1-s2.0-s0959438815001063-main_2011_11.pdf
2. JOZET-ALVES, C. et al. Cephalopod learning and memory. Current Biology, 2023. Dostupné na: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0960982223010564
3. GODFREY-SMITH, P. et al. In the line of fire: Debris throwing by wild octopuses. PLOS ONE, 2022. Dostupné na: https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0276482
4. SCHNELL, A. K. et al. Episodic-like memory is preserved with age in cuttlefish. Proceedings of the Royal Society B, 2021. Dostupné na: https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rspb.2021.1052