Nicnedělání jako umění

Přetížená společnost, která objevuje ticho

Jižní Korea je roky známá jako země, kde se hodně pracuje a ještě více soutěží – ve škole, v práci i v osobním životě. Statistiky ukazují, že korejští zaměstnanci dlouhodobě patří mezi ty, kteří v rámci OECD odpracují nejvíc hodin ročně, a dlouhé směny se opakovaně spojují s vyšším výskytem depresivních symptomů a sebevražedných myšlenek. Není proto překvapením, že právě v takovém prostředí vzniklo zvláštní „protihnutí“ – kultura, která místo výkonu oslavuje zastavení, nečinnost a ticho.

V posledních letech se v Soulu čím dál víc mluví o tom, že přepracovaným lidem nestačí klasická dovolená. Hledají hlubší restart, chvíli, kdy nemusí nic dokazovat ani nikam směřovat. I proto se do popředí dostávají meditační pobyty, „wellness“ chrámové pobyty a dokonce netradiční veřejné akce, které z nečinnosti dělají společenskou událost. Jednou z nejsledovanějších je Space-Out Competition – soutěž v nicnedělání, která se odehrává přímo v centru velkoměsta u řeky Han.

Kdo je Byung-jin Park

V centru pozornosti tohoto trendu je v posledních letech Byung-jin Park, 36letý podnikatel a indie punkový hudebník ze Soulu. Mezinárodní média ho představují jako člověka, který pochopil sílu úplného zastavení – a který v roce 2025 spolu se svou kapelou porazil více než stovku soupeřů a vyhrál jihokorejskou Space-Out Competition.

Během soutěže seděl 90 minut bez výraznějšího pohybu, bez telefonu, bez rozhovorů a bez toho, aby usnul. V rozhovorech popisuje, jak postupně přestal vnímat okolí a měl pocit, jako by jeho tělo na chvíli „zmizelo“, zatímco mysl se zklidnila. Tento stav není klasická meditace s přesně danou technikou. Spíš jde o jednoduchou, ale překvapivě náročnou disciplínu: sedět, dýchat a dovolit myšlenkám, aby se přirozeně zpomalily.

Na sociálních sítích se proto Park často popisuje jako člověk, který „učí umění jen být“ – umění zůstat potichu, nehnat se za žádným úkolem a vědomě nedělat nic. Neznamená to, že by vedl formální školu či akademii; spíš se stal symbolem pro generaci, která má výkonu a neustálého hluku plnou hlavu a hledá legitimitu v tom, že je v pořádku na chvíli „vypnout“.

Space-Out Competition: soutěž v absolutní nečinnosti

Space-Out Competition vznikla v roce 2014 jako umělecký projekt korejské výtvarnice Woopsyang. Jejím cílem bylo ironicky reagovat na kult „hustle“ – nekonečného výkonu a sebeoptimalizace – a zároveň lidem doslova dopřát čas, kdy se mohou legálně dívat do prázdna. Soutěž se později přesunula k řece Han a město Soul z ní udělalo oficiální akci, která přitahuje stovky účastníků a tisíce diváků.

Pravidla jsou překvapivě přísná. Soutěžící sedí 90 minut na trávě nebo na podložce, bez telefonu, bez čtení, bez rozhovorů. Každých patnáct minut jim organizátoři měří tep, aby zjistili, komu se daří udržet nejnižší a nejstabilnější hladinu stresu, a část výsledku závisí i na hlasování publika. Kdo usne, směje se, začne mluvit nebo se viditelně vrtí, riskuje diskvalifikaci.

To, co na první pohled vypadá jako vtip, se však postupně mění v kulturní fenomén. Space-Out Competition se rozšířila i do dalších měst v Asii a dokonce do Austrálie, kde se stala součástí uměleckých festivalů. Pro Korejce je to zároveň tiché přiznání, že klasický model „pracuj víc a rychleji“ má své limity a že i kolektivní nicnedělání může být legitimní formou péče o duševní zdraví.

Co přesně znamená disciplína „jen být“

Umění „jen být“ neznamená, že člověk musí mít dokonale prázdnou hlavu. Ani Byung-jin Park nemluví o úplném vypnutí myšlenek. Spíš jde o vědomé rozhodnutí nedělat žádnou další činnost – nepracovat, neorganizovat, neplánovat, neproklikávat se sociálními sítěmi – a dovolit mozku, aby se na chvíli přestal soustředit na vnější úkoly.

V praxi to vypadá jednoduše: sednout si, najít pohodlnou polohu, zavřít nebo lehce přivřít oči, zpomalit dýchání a nechat myšlenky přicházet a odcházet. Park popisuje, že během soutěže se soustředil na jeden bod a na pomalé břišní dýchání, zatímco ostatní myšlenky postupně „odplouvaly do pozadí“. Nešlo o složitou meditační techniku – spíš o rozhodnutí nic nedělat a nic „nevyrábět“.

Důležitá je i absolutní nečinnost těla. V běžném životě nám mozek během dne neustále posílá malé pokyny – sáhnout po telefonu, otevřít nové okno v prohlížeči, zkontrolovat zprávy. Ve chvíli, kdy si dovolíme sedět bez těchto drobných impulsů a někdy i mírného nepohodlí, se postupně učíme, že i nuda a ticho jsou snesitelné. A právě v tom je disciplína „jen být“ pro mnohé překvapivě náročná.

Co říká neurověda: když nic neděláme, mozek pracuje jinak

Možná to zní paradoxně, ale když „nic neděláme“, mozek rozhodně nespí. Neurověda mluví o tzv. default mode network – síti oblastí v mozku, které se aktivují právě tehdy, když se nevěnujeme žádnému konkrétnímu úkolu, nescrollujeme, neodpovídáme na e-maily a jednoduše necháme myšlenky volně plynout.

Tato síť souvisí se zpracováním vzpomínek, představivostí, plánováním budoucnosti i tím, jak přemýšlíme o sobě a svém životě. Když si dopřejeme mentální „volnoběh“, mozek má šanci třídit informace, propojovat souvislosti a vytvářet nové nápady a vhledy, které se ve spěchu každodenních povinností jednoduše nemají kde objevit.

Psychologické a populárně-vědecké texty čím dál častěji upozorňují, že pravidelný odpočinek, krátké pauzy a chvíle, kdy cíleně neděláme nic, mohou z dlouhodobého hlediska zlepšit soustředění, tvořivost i emoční stabilitu. V tomto kontextu už Space-Out Competition nepůsobí jen jako kuriozita, ale jako velmi konkrétní a trochu hravá odpověď na to, co neurověda doporučuje: dopřát mozku čas, kdy nemusí „podávat výkon“.

Proč právě Jižní Korea potřebuje „nicnedělání“

Jižní Korea má za sebou desetiletí extrémně rychlého ekonomického růstu, který byl často vykoupen dlouhými pracovními dny a velkým psychickým tlakem. Výzkumy ukazují, že korejští zaměstnanci dlouhodobě patří mezi ty, kteří odpracují nejvíc hodin v OECD, a právě dlouhé směny se spojují s vyšším výskytem depresivních symptomů a úzkostí.

Stát se pokouší situaci řešit i legislativně – zavedením 52hodinového pracovního týdne a diskusemi o dalším omezování přesčasů. Současně však vznikají i kulturní a společenské iniciativy, které si kladou podobný cíl, ale jinou cestou: místo kontrolních tabulek nabízejí lidem reálný zážitek ticha, nečinnosti a společného „vypnutí“. Space-Out Competition je přesně takovým experimentem – na chvíli postaví na piedestal toho, kdo dokáže nedělat nic, a tím symbolicky přehodí výhybku od kultu výkonu ke kultu odpočinku.

Jak si vyzkoušet „jen být“ doma: praktický návod

To, co praktikuje Byung-jin Park v soutěži, se dá v jednodušší podobě vyzkoušet i doma, bez trofejí a bez publika. Důležité je, že nejde o soutěž v tom, kdo bude „nejvíc zen“, ale o osobní experiment se sebou samým.

1. Vyber si krátký časový úsek.
   Na začátek úplně stačí 5 až 10 minut. Nastav si časovač na mobilu, telefon pak dej do režimu letadlo nebo ho polož mimo dosah. Cílem je, aby tě nic nepřerušovalo a abys nemusel sledovat čas.
2. Posaď se tak, aby to bylo udržitelné.
   Nemusíš sedět v lotosovém květu. Stačí obyčejná židle nebo gauč, chodidla na zemi, záda relativně vzpřímená. Důležité je, abys vydržel bez toho, že budeš mít potřebu pořád měnit polohu.
3. Dýchej pomaleji, ale přirozeně.
   Zkus pár minut sledovat, jak se ti při nádechu zvedá břicho a při výdechu klesá. Nemusíš počítat dechy ani se nutit do extrémně hlubokého dýchání. Jde spíš o to, abys si dech uvědomoval, ne ho kontroloval.
4. Dovol myšlenkám, aby přicházely a odcházely.
   Objeví se plán na zítřek, starost o účty, vzpomínka na hádku – to všechno je v pořádku. Místo boje s myšlenkami si můžeš jen v duchu říct „aha, tohle mě teď napadlo“ a znovu se vrátit k dechu nebo k pocitu těla na židli.
5. Nečekej „magický“ zážitek napoprvé.
   Někdy bude těch pár minut příjemných, jindy nudných a občas nepříjemných. Pointa je spíš pravidelnost – podobně jako Park říká, že „vypnutí“ z práce potřebuje opakovaně, i tvůj mozek si na krátká okna nečinnosti postupně zvykne.

Pokud máš dlouhodobější psychické potíže, úzkosti či depresi, jednoduché sezení v tichu nenahrazuje odbornou pomoc. Může však být doplňkem terapie nebo léčby – malým každodenním rituálem, který podpoří to, co s odborníkem systematicky řešíš.

Rizika a mýty: je nečinnost jen pro lenochy?

S „uměním jen být“ se přirozeně pojí i obava, že člověk sklouzne k pasivitě nebo prokrastinaci. Rozdíl mezi vědomým nicneděláním a obyčejnou leností je však v záměru a v hranicích. Když si dopředu řekneš: „Teď si na 10 minut sednu, nebudu nic dělat a pak se vrátím k práci,“ jde o vědomou péči o mentální kapacitu, ne o útěk před povinnostmi.

Dalším mýtem je představa, že člověk musí mít během takových chvil úplně prázdnou hlavu. Většina výzkumů však ukazuje, že právě volné toulání mysli, spojené se zapojením default mode network, může přispět k tvořivosti, sebepoznání a zpracování emocí. Neúspěchem tedy není to, že tě během sezení napadne milion věcí – neúspěchem by spíš bylo nikdy si tyto chvíle nedopřát, protože se bojíš, že „ztrácíš čas“.

Podobné přístupy ve světě: mindfulness, zen a „niksen“

Korejské „jen být“ není úplně izolovaný fenomén. V různých kulturách se objevují podobné koncepty – od zenového sezení v japonských klášterech přes kurzy mindfulness na Západě až po nizozemské „niksen“, tedy záměrné nicnedělání. Všechny spojuje myšlenka, že člověk nemusí každou volnou chvíli vyplnit aktivitou a že vnitřní život si zaslouží prostor stejně jako e-maily či pracovní úkoly.

Rozdíl je spíš v kontextu. Zatímco zen či mindfulness mají často spirituální kořeny, Space-Out Competition funguje jako hravý, trochu recesistický rituál uprostřed moderního města. Místo meditujícího mnicha vidíš punkového hudebníka v křiváku s ostny, který 90 minut sedí a nedělá nic – a právě to z něj dělá postavu, se kterou se přepracovaní městští lidé snadno ztotožní.

Závěr: malá korejská lekce zpomalení pro náš každodenní stres

Příběh Byung-jina Parka je v principu jednoduchý. Je to člověk, který žije ve stejném světě notifikací, termínů a pracovních deadlinů jako kdokoli jiný, ale zároveň si dovolil zúčastnit se soutěže, kde se nehodnotí výkon, nýbrž schopnost nedělat nic. To, že právě on získal uznání jako „mistr ticha“, je spíš výzvou než kuriozitou – připomínkou, že i my si můžeme každý den najít pár minut, kdy se nebudeme snažit být produktivní.

Umění „jen být“ není o útěku od reality, ale o krátkém vytažení klíčku ze zapalování, aby se motor nespálil. Dnes to může být 5 minut v kuchyni u kávy bez mobilu, zítra pohled z okna v autobuse bez sluchátek a možná jednou i vlastní malá „soutěž v nicnedělání“ s přáteli. Pokud si z korejského fenoménu Space-Out osvojíme alespoň tuhle drobnou lekci, Byung-jin Park a jeho tiché vítězství splnili účel i daleko za hranicemi Soulu.

Video: jak vypadá soutěž v nicnedělání v praxi

Pokud si chceš atmosféru Space-Out Competition představit naživo, stojí za to podívat se na krátkou reportáž z akce v Soulu. Uvidíš, jak desítky lidí sedí v tichu u řeky, zatímco moderátor potichu komentuje průběh a organizátoři sledují jejich tep.

Zdroje

1. Could you do nothing for 90 minutes? In South Korea, it’s a sport. National Geographic, 18. 8. 2025.
   https://www.nationalgeographic.com/health/article/benefits-of-doing-nothing (National Geographic)
2. Seoul Hosts 10th Anniversary ‘Hangang Space-Out Competition’ Next Month to Find the Master of Space-Out. Seoul Metropolitan Government, 2. 5. 2024.
   https://english.seoul.go.kr/seoul-hosts-10th-anniversary-hangang-space-out-competition-next-month-to-find-the-master-of-space-out (Official Website of the)
3. Default mode network. Wikipedia (aktualizováno 2025).
   https://en.wikipedia.org/wiki/Default_mode_network (Wikipedia)
4. Why Rest Is Productive: The Science of Doing Nothing. Psychology Today, 21. 8. 2025.
   https://www.psychologytoday.com/us/blog/your-authentic-joy/202508/why-rest-is-productive-the-science-of-doing-nothing (Psychology Today)
5. Working hours and depressive symptoms: the role of job stress factors in Korean employees. Y. Yoon a kol., Annals of Occupational and Environmental Medicine, 2018.
   https://aoemj.biomedcentral.com/articles/10.1186/s40557-018-0257-5 (SpringerLink)