Když se německými novinami v květnu 1930 šířila zpráva o „institutu, kde psi odpovídají na otázky“, většina čtenářů ji považovala za roztomilou kuriozitu. O patnáct let později – uprostřed válečné paranoie – už stejná škola figurovala ve složkách příslušníků SS jako potenciální zdroj nového druhu průzkumníků, kteří by se svými psovody komunikovali kódovanými slovy či ťukáním tlapou. Projekt vstoupil do dějin pod názvem Hundesprechschule Asra (doslova „mluvící psí škola Asra“) – podle dogy, která údajně zvládla nejnáročnější cvičení.
Od varieté k válečnému tajnému úkolu
- Zakladatelka Margarethe Schmidt provozovala školu už od začátku třicátých let u Leutenbergu v Durynsku a první prezentace připomínaly spíše cirkus: ovčák recitoval samohlásky, teriér Rolf „počítal“ tak, že tlapou bušil do desky přesně tolikrát, kolik odpovídalo správnému číslu.
- Po Hitlerově nástupu k moci se o Asru začaly zajímat úřady. Vůdce byl milovník psů (v Berghofu choval ovčáky Blondi a Bellu) a romantická představa „nadinteligentních“ zvířat zapadala do nacistické mytologie spojení člověka s přírodou.
Podle později archivovaných listin navštívili leutenberskou farmu důstojníci armádního veterinárního oddílu – hledali totiž způsoby, jak zefektivnit strážní hlídky. Výsledky však nikdy nepřekročily úroveň atrakce: hlásky psů připomínaly spíše chraplavé bručení a „výpočty“ byly při zpětných testech matoucím způsobem nepřesné.
Když propaganda předběhne realitu
Přesto do Asry po celou válku proudily peníze; školu totiž prezentovali v týdenících Signal či Die Wehrmacht jako důkaz „německé vědecké vynalézavosti“. Historici se dnes shodují, že podpora měla spíše morální než praktický rozměr – podobně jako meziválečné experimenty s „divizemi“ netrénovaných proudových baterií či výchova blonďatých soch v Lebensbornu.
K mýtům kolem Asry výrazně přispěl poválečný tisk. V 50. letech kolovaly klepy o „telepatických vlkodavech“, kteří prý dokázali hlídat muniční sklady, aniž by vydali zvuk. Největší vlnu zájmu ale rozpoutala až monografie Amazing Dogs: A Cabinet of Canine Curiosities britského veterináře Jana Bondesona (2011). Autor sice zdůraznil, že většina úspěchů spadala do kategorie „efektu chytrého Hanse“, avšak titulkové redakce už lákala představa „hitlerovské armády mluvících psů“ a příběh získal virální rozměry.
Proč se vůbec zdálo, že psi „mluví“?
V německém jezdeckém světě bylo od začátku 20. století populární hnutí kolem koně Clever Hansa – zvíře prý dokázalo řešit rovnice, jenže psycholog Oskar Pfungst prokázal, že kůň reaguje na mimovolné grimasy publika. Tentýž jev – pozorovatel nevědomky napoví správnou odpověď – vysvětluje i „úspěchy“ Asry. Válečná euforie a polovojenská disciplína jen snížily ochotu kriticky uvažovat.
Dodnes přitom existují seriózní výzkumy psích kognitivních schopností. Border kolie Chaser byla schopná rozpoznat podle názvu přes tisíc hraček a v roce 2021 publikoval tým na University of Budapest studii, že psi dokážou pasivně poslouchat a rozlišovat lidská slova podobně jako roční děti. Žádný experiment však neprokázal schopnost formovat artikulovanou řeč – anatomicky tomu totiž brání hlasivky i stavba tlamy.
Rolf, mezinárodní celebrita
Nejslavnějším „studentem“ školy byl drsnosrstý foxteriér Rolf von Asra. Reportáže o něm tvrdily, že tlapkou vyťukával písmena abecedy a psal dopisy zraněným vojákům na frontě. Konzultační tým kliniky v Mnichově však po roce 1942 vyhodnotil, že Rolf reaguje výhradně na pohyby rukou cvičitelky; navíc výsledné „texty“ přepisoval vždy tentýž asistent, což usnadnilo nenápadné opravování chyb.
Co se stalo po roce 1945?
Když se fronta přiblížila k Durynsku, Margarethe Schmidt údajně všechny psy rozdala místním rodinám a záznamy o výcviku spálila. Jména Asra i Rolf se však vynořovala ve vzpomínkách uprchlíků, kteří tvrdili, že vystoupení připomínala spíše kabaret pro zvědavé důstojníky, než skutečnou laboratoř. V 60. letech si rozvědka NDR ověřovala, zda západní média legendu nenafukují s propagandistickým záměrem, ale i jejich spis končí poznámkou „efekt žádný“.
Vliv na moderní kynologické jednotky
I přes fiasko Asry vznikly v německé armádě po válce specializované oddíly vyhledávacích a záchranářských psů. Výcvik se však soustředil na čichové a sluchové smysly, nikoli na řeč. Podobný posun je vidět i v USA, kde v roce 1942 experimentovali pro námořnictvo s „psími torpédy“, aby se nakonec přeorientovali na klasické čichové pátrání po výbušninách.
VIDEO: „Germany’s Talking Animal Spies“ (Horrible Histories, BBC)
Čtyři minuty hravé rekonstrukce toho, jak si nacisté představovali své „tajné oddělení zvířecích agentů“.
Zdroje
- Hundesprechschule Asra – Wikipedia. https://en.wikipedia.org/wiki/Hundesprechschule_Asra
- S. Coren: „The School to Teach Nazi War Dogs to Speak“, Psychology Today, 26. 5. 2011. https://www.psychologytoday.com/us/blog/canine-corner/201105/the-school-teach-nazi-war-dogs-speak
- R. Alleyne: „Nazis tried to train dogs to talk, read and spell to win WW2“, The Telegraph, 24. 5. 2011. https://www.telegraph.co.uk/news/newstopics/howaboutthat/8532573/Nazis-tried-to-train-dogs-to-talk-read-and-spell-to-win-WW2.html
- J. Bondeson citován v E. Grossman: „How Nazi Scientists Tried to Create an Army of Talking Dogs“, TIME Newsfeed, 25. 5. 2011. https://newsfeed.time.com/2011/05/25/how-nazi-scientsts-tried-to-create-an-army-of-talking-dogs/
Robert
Zajímám se o technologie a historii, zejména o kriminální příběhy. Tři roky jsem vedl faktografický portál o moderních dějinách a rok jsem spoluvytvářel blogovou platformu, kde jsem publikoval desítky analytických článků. Offpitch jsem založil proto, aby kvalitní obsah nebyl ukrytý za paywallem.
